Jak jsme zjistili, že se klima mění, co tyto změny způsobuje a jak na ně reagovaly státy. Osa vybírá zásadní objevy, měření a klimatická rozhodnutí.
Milníky mají tři stupně důležitosti: zásadní (1), důležité (2) a doplňující (3). Ve filtru je můžete libovolně kombinovat. Vědu lze dále filtrovat na pozorování, metody a mechanismy.
Zobrazeno 50 z 50 milníků
Do roku 1850
Zveřejnění práce
Věda›Mechanismy1 · Zásadní
Teplota Země jako otázka příjmu a ztrát tepla
Joseph Fourier zkoumal, čím je určena teplota zemského povrchu. Rozlišoval sluneční ohřev, vnitřní teplo Země a výměnu tepla s okolním prostorem. Atmosféře přisuzoval vliv na únik tepla a při vysvětlení použil i Saussurův pokus se zasklenou schránkou. [Fourier 1824]
Tím formuloval otázku, kterou musí fyzikální popis klimatu řešit: jak se teplota ustálí při daném přísunu a odvodu energie. Jeho dobový obraz však zahrnoval i představy o teplotě meziplanetárního prostoru. Nešlo ještě o dnešní výpočet skleníkového účinku jednotlivých plynů. [Fourier 1824]
Louis Agassiz popsal morény, tedy nánosy materiálu přeneseného ledovcem, bludné balvany, ohlazené skály a rýhy v krajině. Porovnával je se stopami vznikajícími u současných ledovců a vyložil je jako doklady jejich dřívějšího mnohem většího rozsahu. V knize probíral také předchozí práce Venetze a Charpentiera. [Agassiz 1840] (úvod a kapitoly o morénách a bludných balvanech)
Geologické stopy tak umožnily zkoumat klima i tam, kde chyběla přímá měření z minulosti. Samotný tvar krajiny však neurčoval přesné stáří zalednění ani jeho příčinu. Tyto otázky vyžadovaly další metody datování a porovnání nezávislých záznamů. [Agassiz 1840]
Eunice Footeová vystavila slunci dvojici skleněných válců s teploměry. Porovnávala různé plyny, tlak a vlhkost vzduchu. Popsala silnější zahřívání válce s oxidem uhličitým a jeho pomalejší chladnutí. Z výsledku usoudila, že atmosféra bohatší na tento plyn by měla vyšší teplotu. [Foote 1856] (s. 382–383)
Práce spojila laboratorní srovnání plynů s otázkou klimatu. Uspořádání však samostatně neměřilo pohlcování infračerveného záření a neoddělovalo všechny způsoby přenosu tepla. Je proto třeba rozlišovat naměřený ohřev válce a závěr, který z něj autorka vyvodila o celé atmosféře. [Foote 1856] (s. 382–383)
John Tyndall vedl tepelné záření trubicí uzavřenou deskami z kamenné soli. Měnil plyn uvnitř a pomocí termoelektrického detektoru měřil změnu prošlého záření. Dusík a kyslík v jeho pokusech pohlcovaly podstatně méně než vodní pára, oxid uhličitý a některé další plyny. [Tyndall 1861] (s. 1–36)
Pokus ukázal, proč samotný podíl plynu ve vzduchu neurčuje jeho význam pro přenos tepla. I málo zastoupená složka může záření výrazně ovlivnit. Laboratorní vlastnost plynu se tak dala měřit odděleně od počasí a potom použít při vysvětlování tepelného působení atmosféry. [Tyndall 1861] (závěry práce)
James Croll spojil změny protáhlosti zemské dráhy a orientace osy s délkou a intenzitou ročních období. Uvažoval také sníh a led, které odrážejí sluneční záření, a změny oceánského proudění. Astronomická změna tak v jeho vysvětlení mohla spustit další procesy zesilující ochlazování. [Croll 1864]
Vznikla hypotéza, která spojovala vypočitatelné změny dráhy se stopami minulého klimatu. Nebyla však ještě ověřena přesně datovanými dlouhými záznamy. Pozdější test orbitálních period v mořských sedimentech je na ose zařazen u studie Hayse, Imbrieho a Shackletona z roku 1976. [Hays et al. 1976] (s. 1121–1132)
Arvid Högbom porovnával zásoby uhlíku a procesy, které jej přesouvají mezi atmosférou, oceánem a horninami. Zahrnul sopečnou činnost, zvětrávání, vznik uhličitanů i spalování uhlí. Zkoumal, zda tyto toky mohou během dlouhých období měnit množství oxidu uhličitého ve vzduchu. [Högbom 1894]
Taková bilance doplňovala otázku, jak CO₂ působí na teplotu: vysvětlovala, odkud by se mohla změna jeho koncentrace vzít. Arrhenius Högbomovy odhady přímo použil v diskusi o možných příčinách dlouhodobých klimatických změn. Nešlo ještě o dnešní úplný rozpočet lidských emisí a jejich pohlcování. [Arrhenius 1896] (závěrečná diskuse Högbomových odhadů)
Změny ledovců získávají mezinárodní pozorovací síť
Vznikla Mezinárodní ledovcová komise, která začala spojovat pozorování změn ledovců z různých pohoří. François-Alphonse Forel a Léon Du Pasquier ve společných zprávách zveřejňovali údaje o postupu a ústupu ledovcových čel, tedy jejich dolních okrajů. Místní měření se tak stala součástí soustavného mezinárodního porovnávání. [WGMS 2020] (s. 1, vznik komise v srpnu 1894)[Forel a Du Pasquier 1896] (s. 129–130 a zprávy z jednotlivých pohoří)
Společné zprávy umožnily porovnávat, zda se ledovce v různých pohořích prodlužují, nebo zkracují, a rozlišovat společný vývoj od místních rozdílů. Vznikl základ dlouhodobých záznamů, které pomáhají sledovat proměny zalednění při změnách klimatu. Na tuto spolupráci navazuje dnešní Světová služba pro sledování ledovců (WGMS). [Forel a Du Pasquier 1896] (s. 129–132 a 144–147)[WGMS 2020] (s. 1–2)
François-Alphonse Forel a Léon Du Pasquier (1896). Les variations périodiques des glaciers. Ier Rapport, 1895. Archives des Sciences physiques et naturelles, 4e période, tome 2, s. 129–147. Zpráva za rok 1895, vydaná roku 1896. Dobový sken v knihovně WGMS.
Zveřejnění práce
Věda›Mechanismy1 · Zásadní
Výpočet teplotní odezvy na změnu CO₂
Svante Arrhenius využil dostupná měření záření a počítal, jak by různé množství oxidu uhličitého změnilo teplotu v jednotlivých zeměpisných šířkách a ročních obdobích. Do úvah zahrnul i vodní páru a odraz slunečního záření sněhem. Výsledky zveřejnil jako tabulky pro různé násobky obsahu CO₂. [Arrhenius 1896] (tabulka VII a navazující diskuse)
Fyzikální představa tím získala číselné výsledky, které bylo možné kontrolovat a zpřesňovat. Nešlo o dnešní prostorový klimatický model. Výpočet používal tehdejší měření absorpce a zjednodušený popis atmosféry, takže jeho hodnoty nemůžeme bez dalšího přebírat jako současný odhad oteplení. [Arrhenius 1896]
Roční vrstvy sedimentů umožňují datovat ústup ledu
Gerard De Geer shrnul postup, kterým sestavoval časový průběh ústupu skandinávského ledovce. Voda z letního tání odnášela materiál a ukládala jej před ledovcem. Každoroční opakování vytvářelo rozpoznatelné vrstvy usazenin, takzvané varvy. De Geer je počítal a měřil jejich tloušťku na různých místech. [De Geer 1912] (s. 458 a 461–463)
Podle shodného sledu silnějších a tenčích vrstev spojoval místní záznamy do společné časové řady. Nejstarší vrstva na každém místě ukazovala, kdy se tam po ústupu ledu mohly usazeniny začít ukládat. Z rozdílu v počtu vrstev určoval, kolik let uplynulo mezi odledněním různých míst, a počítal rychlost ústupu ledovce. Geologické stopy klimatické změny tak získaly časové měřítko s rozlišením jednotlivých roků. [De Geer 1912] (s. 463–465, obrázky 2 a 3)
Prameny k milníku
Gerard De Geer (1912). Geochronologie der letzten 12000 Jahre. Geologische Rundschau 3(7), s. 457–471. Německý překlad přednášky z geologického kongresu ve Stockholmu roku 1910. Sken celého čísla poskytla Natural History Museum Library v Londýně prostřednictvím Biodiversity Heritage Library a Internet Archive.
Představení pylových diagramů na sjezdu v Kristianii
Věda›Metody2 · Důležitý
Pylové diagramy odhalují proměny vegetace a klimatu
Lennart von Post představil v Kristianii, dnešním Oslu, pylové diagramy. Tyto grafy zachycují podíly pylu jednotlivých dřevin v postupně ukládaných vrstvách rašeliny. Pod mikroskopem určoval a počítal zachovaná pylová zrna. Z jejich podílů pak sestavoval průběh změn lesní vegetace. [von Post 1916] (s. 262–264, obrázky 10 a 11 a poznámka k přednášce z roku 1916)
Změny podílů borovice, břízy a teplomilnějších listnatých dřevin umožnily sledovat vývoj krajiny po poslední době ledové. Protože rostliny mají různé nároky na teplotu a vláhu, bylo možné z proměn vegetace usuzovat i na vývoj klimatu. Srovnávání pylových záznamů navíc pomáhalo přiřazovat vrstvy z různých míst ke stejnému období. [von Post 1916] (s. 262–265)[Nordlund 2018] (s. 313–314, oddíl o botanických a geologických otázkách pylové statistiky)
Prameny k milníku
Lennart von Post (1916). Einige südschwedischen Quellmoore. Bulletin of the Geological Institution of the University of Upsala 15, s. 219–278, tabule X–XIII. Dobová studie s pylovými diagramy, veřejný sken PaleoArchive.
Andrew Ellicott Douglass shrnul výzkum letokruhů a jejich vztahu ke klimatu. Porovnával sled širokých a úzkých letokruhů u různých stromů a hledal společné vzorce. Tím mohl přiřadit letokruhy ke stejným kalendářním rokům a rozpoznat chybějící nebo zdánlivě zdvojený přírůstek. [Douglass 1919] (kap. II, Yearly Identity and the Dating of Rings a Cross-identification)
Datované šířky letokruhů potom srovnával s měřenými srážkami, zejména u borovic v Arizoně. Shoda ukazovala, jak se dostupnost vody promítá do růstu stromu. Spojení přesného datování a porovnání s počasím umožnilo číst ve dřevě záznam suchých a vlhkých období starších než místní přístrojová měření. [Douglass 1919] (kap. II, porovnání letokruhů se srážkami a historickými záznamy)
Výpočty účinku CO₂ se setkávají s teplotními záznamy
Guy Stewart Callendar spojil odhady emisí a koncentrace CO₂ s výpočtem absorpce záření a se záznamy asi dvou set meteorologických stanic. Z dostupných dat vyvodil oteplování během předchozího půlstoletí a část změny přisoudil oxidu uhličitému ze spalování paliv. [Callendar 1938] (s. 223–240)
Teorii tak porovnal s vývojem skutečné atmosféry. Vstupní měření CO₂ však byla řídká a výběr stanic omezoval pokrytí Země. Výsledek byl krokem k rozlišování příčin oteplování, nikoli úplným oddělením všech přirozených a lidských vlivů. [Callendar 1938] (části o pozorované koncentraci a teplotě)
Výpočty oslunění dávají orbitální teorii časový průběh
Milutin Milanković sjednotil výpočty změn zemské dráhy, sklonu osy a její orientace. Převáděl je na množství sluneční energie v jednotlivých šířkách a ročních obdobích. Pro trvání sněhu přikládal velkou váhu letnímu oslunění ve vysokých severních šířkách: slabší léto umožňuje přežít větší části zimního sněhu. [Milanković 1941] (část o sekulárních změnách oslunění a problému dob ledových)
Teorie nabízela konkrétní časový průběh, který bylo možné porovnat s geologickými záznamy. Přesvědčivý test jeho period ale potřeboval dlouhé a datované záznamy. Takové porovnání přinesla v roce 1976 analýza hlubokomořských sedimentů. [Hays et al. 1976] (s. 1121–1132)
Harold Urey vypočítal, jak teplota ovlivňuje rozdělení izotopů kyslíku mezi vodou a uhličitanem, z něhož vznikají například mořské schránky. Izotopy jsou atomy téhož prvku s různou hmotností. Jejich poměr v uhličitanu se vůči okolní vodě mění s teplotou při jeho vzniku. [The thermodynamic properties of isotopic substances] (s. 578–579)
Navrhl proto využít zachované uhličitany jako geologický teploměr. Přesné měření izotopového poměru mělo umožnit odhadnout teplotu jejich vzniku, a tím získat číselné údaje o klimatu dávno před přístrojovými měřeními. Práce formulovala fyzikální základ metody i potřebu laboratorně ověřit vztah mezi teplotou a izotopovým poměrem. [The thermodynamic properties of isotopic substances] (s. 578–579, návrh geologického využití)
Prameny k milníku
Harold C. Urey (1947). The thermodynamic properties of isotopic substances. Journal of the Chemical Society, s. 562–581. Původní termodynamické odvození izotopové frakcionace a návrh teploměru z uhličitanů.
Zveřejnění zkoušky na vzorcích známého stáří
Věda›Metody2 · Důležitý
Radiouhlíkové datování prochází zkouškou známého stáří
James Arnold a Willard Libby změřili radioaktivitu uhlíku ve dřevě, jehož stáří znali z archeologických souvislostí nebo letokruhů. Srovnání ukázalo očekávaný úbytek uhlíku-14 se stářím vzorku. Výsledky zveřejněné v roce 1949 tak ověřily, že radioaktivní rozpad může sloužit jako hodiny pro datování organických pozůstatků. [Arnold a Libby 1949] (s. 678–680, tabulka 1 a obrázek 1)
Živý organismus přijímá uhlík z okolí. Po ukončení této výměny uhlík-14 postupně ubývá a z jeho zbývající aktivity lze určit radiouhlíkové stáří. Metoda dala výzkumu minulého klimatu nástroj k datování dřeva, rašeliny a dalších organických záznamů. Libby její postupy souhrnně popsal v knize z roku 1952. [Libby 1952] (kap. I a VI)
Cesare Emiliani měřil poměr těžšího a lehčího izotopu kyslíku ve schránkách drobných mořských organismů, dírkonošců. Schránky z různých hloubek sedimentárních jader zachycovaly různá období. Změny poměru vykládal především jako změny teploty moře a sestavil průběh opakovaných chladných a teplých období. [Emiliani 1955]
Izotopový poměr ale ovlivňuje i složení mořské vody, které se mění při ukládání vody do pevninského ledu. Pozdější orbitální test proto pracoval s izotopovým záznamem spolu s dalšími ukazateli. Rozlišení teploty a objemu ledu je podstatnou podmínkou správného čtení tohoto archivu. [Hays et al. 1976] (popis použitých klimatických ukazatelů)
Přesnější výpočty záření prověřují účinek dalšího CO₂
Gilbert Plass využil podrobnější údaje o absorpci oxidu uhličitého a výpočetní postupy pro jednotlivé vrstvy atmosféry. Zkoumal pás tepelného záření kolem vlnové délky 15 mikrometrů. Ukázal, že silné pohlcování ve středu pásu samo o sobě neznamená, že přidání dalšího CO₂ už nemůže změnit přenos záření. [Plass 1956] (s. 140–154)
Při změně koncentrace záleží také na okrajích pásu a na podmínkách ve vyšších vrstvách atmosféry. Práce tak převedla námitku o nasycení absorpce na otázku konkrétního výpočtu. Její odhad teplotní odezvy přitom používal zjednodušené předpoklady o ostatních složkách klimatu. [Plass 1956] (diskuse absorpce a teplotní odezvy)
Roger Revelle a Hans Suess zkoumali, kolik oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv může přijmout oceán. Z podílu radioaktivního uhlíku v rostlinách a mořských materiálech odhadovali rychlost výměny uhlíku mezi vzduchem a vodou. Tento odhad spojili s výpočtem chemické rovnováhy mořské vody. [Revelle a Suess 1957] (s. 20–24)
Výpočet ukázal, že pohlcený CO₂ mění chemické složení vody a omezuje její schopnost přijímat další CO₂ ze vzduchu. Rychlá výměna jednotlivých molekul proto neznamená stejně rychlé odstranění dodatečných emisí. Práce popsala důležitý důvod, proč velká zásoba uhlíku v oceánu sama nezabrání růstu koncentrace CO₂ v atmosféře. [Revelle a Suess 1957] (s. 24–26, obr. 2)
Mauna Loa začíná pravidelně sledovat atmosférický CO₂
Charles David Keeling zahájil v březnu 1958 na Mauna Loa měření pomocí infračerveného analyzátoru. Předcházela mu práce na přesnosti měření a rozlišování místních vlivů od složení volné atmosféry. Během prvních let záznam ukázal sezónní kolísání i růst průměrné koncentrace mezi roky. [Scripps: počátky měření] (The Early Keeling Curve)
Pravidelný záznam umožnil posuzovat hromadění CO₂ podle opakovaných měření stejnou metodou. Samotná křivka ovšem popisuje koncentraci. Určení zdrojů přibývajícího uhlíku a jeho teplotního účinku vyžaduje další měření a fyzikální vysvětlení. [Scripps: počátky měření]
Prameny k milníku
Scripps CO₂ Program (přístup 2026). The Early Keeling Curve. Scripps Institution of Oceanography
Zveřejnění práce
Věda›Mechanismy1 · Zásadní
Model spojuje záření, proudění a vodní páru
Syukuro Manabe a Richard Wetherald počítali teplotní rovnováhu svislého sloupce atmosféry. Vedle přenosu záření zahrnuli přenos tepla konvekcí, tedy svislým pohybem vzduchu, a předepsali rozložení relativní vlhkosti. Při zvýšení CO₂ model vykazoval oteplení povrchu a nižší atmosféry i ochlazení stratosféry. [Manabe & Wetherald 1967] (s. 241–259, výpočty pro změnu CO₂)
Relativní vlhkost vyjadřuje poměr množství vodní páry k množství při nasycení. Teplejší vzduch při stejném poměru obsahuje více páry, která dále zesiluje oteplení. Model tuto zpětnou vazbu zahrnul předpokladem zachování relativní vlhkosti. Svislý sloupec přitom ještě nepopisoval plné prostorové proudění atmosféry a oceánu. [Manabe & Wetherald 1967]
Michail Budyko sestavil jednoduchý model, který pro jednotlivé zeměpisné šířky porovnával přijaté sluneční záření, vyzařované teplo a přenos tepla mezi oblastmi. Rozsah sněhu a ledu se v něm měnil s teplotou. Protože světlý sníh a led odrážejí více slunečního záření, jejich rozšiřování dále zesilovalo ochlazování. [Budyko 1969] (s. 611–616, rovnice 1–6)
Výpočet ukázal, že při zapojení této zpětné vazby může poměrně malá změna přísunu energie vyvolat velký posun hranice zalednění. V opačném směru ústup ledu umožňuje povrchu pohltit více sluneční energie. Práce dala známému vztahu mezi ledem a odrazivostí podobu výpočtu, v němž lze zkoumat citlivost klimatu i přechod k rozsáhlému zalednění. Konkrétní prahy přechodu platily pro tento zjednodušený model. [Budyko 1969] (s. 615–617, obrázek 5)
Syukuro Manabe a Kirk Bryan propojili trojrozměrný model atmosféry s modelem oceánského proudění. Atmosféra určovala přísun tepla, vody a působení větru na hladinu. Vypočtená teplota povrchové vody zase ovlivňovala atmosféru. Součástí byl i jednoduchý popis mořského ledu. [Manabe a Bryan 1969] (s. 786–787)
Tím mohli počítat klima, v němž si atmosféra a oceán navzájem mění podmínky. Porovnání výpočtů s oceánským prouděním a bez něj ukázalo jeho vliv na rozložení teploty a srážek. Model používal výrazně zjednodušenou geografii a hledal ustálený stav. Jeho přínosem bylo uskutečněné propojení obou částí klimatického systému, potřebné pro zkoumání společné odezvy atmosféry a oceánu. [Manabe a Bryan 1969] (s. 786–789, obrázky 1–4)
Freony zesilují skleníkový efekt i v malých koncentracích
Veerabhadran Ramanathan vypočítal, jak dva chlorfluorované uhlovodíky, označované jako freony CFC-11 a CFC-12, mění únik tepelného záření do vesmíru. Tyto průmyslové plyny pohlcují záření také v části spektra, kterou jinak atmosféra poměrně dobře propouští. [Ramanathan 1975] (s. 50–51)
Při zvýšení jejich koncentrace model vykazoval oteplení povrchu. Práce ukázala, že pro klimatický význam plynu rozhoduje vedle množství také to, jaké záření pohlcuje. Rozšířila výpočty lidského vlivu na klima o látky přítomné v mnohem menších koncentracích než oxid uhličitý. [Ramanathan 1975] (s. 51–52)
James Hays, John Imbrie a Nicholas Shackleton analyzovali přibližně půl milionu let dlouhé záznamy z hlubokomořských sedimentů. Porovnávali izotopy kyslíku a další ukazatele a hledali opakující se periody. Ve vývoji klimatu našli výrazné rytmy odpovídající přibližně 23, 41 a 100 tisícům let. [Hays et al. 1976] (spektrální analýza a závěry)
Shoda s orbitálními periodami podpořila představu, že změny zemské dráhy určují načasování ledových cyklů. Neznamenala však, že samotná změna oslunění vysvětluje jejich celou velikost. Autoři upozornili zejména na to, že silný stotisíciletý rytmus vyžaduje vysvětlení odezvou klimatického systému. [Hays et al. 1976] (závěrečná diskuse)
Na podzim 1978 začala družice Nimbus-7 pořizovat pravidelná mikrovlnná měření polárních oblastí. Z nich se odvozuje, jakou část mořské hladiny pokrývá led. Na měření navázaly další družice a vznikl dlouhodobý záznam pro sledování změn zalednění v Arktidě i kolem Antarktidy. [NSIDC: družicový záznam od roku 1978] (Overview)
Společné zpracování měření z navazujících přístrojů umožňuje porovnávat rozsah mořského ledu mezi desetiletími. Veřejný soubor Sea Ice Index zpřístupňuje mapy a číselné údaje o rozloze zalednění od konce roku 1978. Čtenář tak může sledovat sezonní cyklus i dlouhodobé změny ve stejném záznamu. [NSIDC: družicový záznam od roku 1978] (návaznost družicových měření)[Fetterer et al. 2025]
Skupina vedená Julem Charneym pro americkou Národní výzkumnou radu posoudila oteplení při zdvojnásobení CO₂. Porovnala výsledky tehdejších modelů a hlavní zpětné vazby. Pro ustálené globální oteplení odhadla rozmezí 1,5 až 4,5 °C se středním odhadem kolem 3 °C. [Charney et al. 1979] (Summary and Conclusions)
Zpráva oddělila dobře podložený směr změny od nejisté velikosti. Rozmezí vycházelo z posouzení fyziky a modelů, nikoli z pouhého průměru jejich výsledků. Vztahovalo se k odezvě na zdvojnásobení CO₂ po ustálení klimatu, nikoli k předpovědi teploty v konkrétním kalendářním roce. [Charney et al. 1979] (Summary and Conclusions)
Vzduch v ledu spojuje CO₂ s minulými ledovými cykly
Jean-Marc Barnola a spolupracovníci změřili oxid uhličitý ve vzduchových bublinách z antarktického vrtu Vostok. Led drtili ve vakuu bez tání a v uvolněném plynu určovali obsah CO₂. Získali záznam dlouhý přibližně 160 000 let. Nízký obsah CO₂ se pojil s chladnými obdobími Antarktidy a vyšší s teplejšími. [Barnola a kol. 1990] (oddíl Vostok, PDF s. 20–22)[Barnola a kol.: data Vostok] (původní naměřené hodnoty)
Souběžný vývoj plynu a teploty sám neurčuje všechny příčiny změny. Při časovém porovnání je navíc nutné rozlišit stáří ledu a vzduchu, který se v jeho pórech uzavřel až později. Veřejný datový soubor proto uvádí oba údaje samostatně a umožňuje kontrolovat, ke kterému období koncentrace patří. [Barnola a kol.: data Vostok] (sloupce ice_ageBP a gas_ageBP)
Prameny k milníku
J.-M. Barnola, D. Raynaud, C. Lorius a Y. S. Korotkevich (1990). Vostok: Atmospheric CO₂ from Ice Cores, in Trends ’90. T. A. Boden, P. Kanciruk a M. P. Farrell (ed.), Trends ’90: A Compendium of Data on Global Change. Oak Ridge National Laboratory, ORNL/CDIAC-36. Oddíl Vostok, PDF s. 20–22.
J.-M. Barnola, D. Raynaud, Y. S. Korotkevich a C. Lorius (1997). Vostok — Carbon Dioxide Data for Last 160,000 Years. NOAA/WDS Paleoclimatology, study 2442. Data ke studii v Nature 329 (1987), s. 408–414, DOI 10.1038/329408a0. Příspěvek do archivu 8. prosince 1997, soubor upraven 25. června 2025. Přístup 5. listopadu 2026.
Založení panelu
Politika1 · Zásadní
Vzniká mezivládní rámec pro hodnocení klimatického výzkumu
Světová meteorologická organizace a Program OSN pro životní prostředí založily Mezivládní panel pro změnu klimatu, IPCC. Jeho úkolem se stalo hodnotit dostupné vědecké poznání o změně klimatu, jejích dopadech a možnostech reakce pro potřeby vlád. [IPCC: historie]
Instituce vytvořila trvalý postup společného hodnocení. Její vznik ale není novým měřením ani samostatným důkazem příčin oteplování. Takové závěry musí být dohledatelné v podkladovém výzkumu. První hodnotící zpráva panelu následovala v roce 1990 a je zde vedena jako vědecká syntéza. [IPCC 1990] (předmluva a souhrn)
První zpráva IPCC odděluje zjištění, nejistoty a scénáře
První hodnotící zpráva IPCC shrnula fyziku klimatu, možné dopady i reakce. Rozlišovala, co plyne z měření a fyziky, co zůstává nejisté a jaký vývoj vychází z různých emisních scénářů. Budoucí oteplení tak popisovala v závislosti na předpokládaném vývoji lidské činnosti. [IPCC 1990] (Policymaker Summary, Working Group I)
U tehdejšího pozorovaného oteplení zpráva upozorňovala, že velikost změny je ještě srovnatelná s odhadovanou přirozenou proměnlivostí. Tuto dobovou mez nelze zaměňovat s dnešním stavem poznání. Následující studie mohly otázku příčin prověřovat pomocí delších záznamů a podrobnějších prostorových vzorců změn. [IPCC 1990] (Policymaker Summary, otázka zjištění skleníkového účinku)
Průmyslové aerosoly částečně vyvažují skleníkové oteplování
Robert Charlson a jeho spoluautoři spojili údaje o emisích síry, množství částic v atmosféře a jejich působení na sluneční záření. Vyčíslili globální ochlazující účinek síranových aerosolů, drobných částic vznikajících také z emisí při spalování fosilních paliv. Částice rozptylují sluneční světlo a prostřednictvím změn oblačných kapek mohou zvyšovat také odrazivost oblaků. [Charlson a kol. 1992] (s. 423–428, oddíly o přímém a nepřímém radiačním vlivu)
Dobový odhad ukázal, že tento ochlazující vliv je dost velký, aby částečně tlumil oteplování skleníkovými plyny. Síranové částice ovšem zůstávají v atmosféře krátce a jejich množství se mezi oblastmi výrazně liší. Při vysvětlování průběhu oteplování proto bylo potřeba počítat současně s oběma vlivy a jejich rozdílným rozložením. Tento závěr se týkal především síranových aerosolů, zatímco například saze sluneční záření také pohlcují. [Charlson a kol. 1992] (s. 423–424 a 428–429)
Prameny k milníku
Robert J. Charlson, Stephen E. Schwartz, Jeremy M. Hales, Robert D. Cess, James A. Coakley Jr., James E. Hansen a David J. Hofmann (1992). Climate Forcing by Anthropogenic Aerosols. Science 255(5043), s. 423–430. Veřejný plný text v archivu NASA GISS.
Ralph Keeling a Stephen Shertz zveřejnili velmi přesná měření poměru kyslíku k dusíku ve vzduchu ze tří stanic na obou polokoulích. Poměr umožnil zachytit drobné změny množství kyslíku, které jsou vedle jeho velkého atmosférického podílu obtížně měřitelné. V záznamu z La Jolly zjistili vedle sezonního kolísání také pokles odpovídající spotřebě kyslíku při spalování fosilních paliv. [Keeling a Shertz 1992] (s. 723–726, obrázek 1)
Měření kyslíku přidalo k samotnému CO₂ další informaci o pohybu uhlíku. Rostliny při fotosyntéze přijímají CO₂ a uvolňují kyslík, zatímco rozpouštění CO₂ v oceánu takový protějšek nemá. Společná bilance obou plynů proto umožnila lépe rozlišovat, jak se na pohlcování emisí podílí pevninská biosféra a oceán. Autoři přitom zohlednili i samostatnou výměnu kyslíku mezi mořem a vzduchem. [Keeling a Shertz 1992] (s. 724–726, rozbor sezonních změn a uhlíkové bilance)
Klimatická úmluva zavádí společný rámec vykazování a jednání
Rámcová úmluva OSN o změně klimatu byla přijata 9. května 1992. Zavázala smluvní strany k přípravě emisních inventur, zprávám a spolupráci podle rozdílných odpovědností a možností. Zřídila konferenci smluvních stran jako společný rozhodovací orgán. [UNFCCC 1992] (čl. 4, 7 a 12)
Úmluva vstoupila v platnost v roce 1994. Vytvořila základ pro další dohody, sama však nerozdělila mezi státy právně závazné emisní kvóty typu pozdějšího Kjótského protokolu. Přijetí pravidel je třeba odlišovat od jejich plnění a od skutečné změny emisí. [UNFCCC 1992] (čl. 4 a přehled historie úmluvy)
Družice TOPEX/Poseidon začíná sledovat výšku oceánu
Dne 10. srpna 1992 odstartovala družice TOPEX/Poseidon s cílem opakovaně měřit výšku mořské hladiny radarovou altimetrií, tedy určováním vzdálenosti podle doby návratu radarového pulzu. Výška hladiny se tak začala sledovat i daleko od pobřežních měřidel, podél opakovaných družicových drah. [NASA: TOPEX/Poseidon]
Mise stojí na počátku současného souvislého družicového záznamu globální hladiny, který začíná rokem 1993. Porovnání vzdálených let vyžaduje navázání dalších družicových misí a opravy vlivu atmosféry i pohybu družice. Tyto kroky jsou podstatné při převodu měřených vzdáleností na změnu hladiny. [Guérou et al. 2023] (oddíly 1–2, návaznost misí a opravy měření)
Grónský led odhaluje náhlou změnu sněhových přírůstků
Richard Alley a jeho spoluautoři rozpoznávali roční vrstvy v ledovém jádru GISP2 z centrálního Grónska. Jejich počítání kontrolovali pomocí chemických a elektrických vlastností ledu i stop sopečných erupcí. Z tloušťky vrstev po opravě jejich ztenčování pohybem ledu odhadli, kolik sněhu se v jednotlivých letech nahromadilo. [Alley a kol. 1993] (s. 527–528, obrázek 1 a tabulka 1)
Na konci mladšího dryasu, chladného období při ústupu poslední doby ledové, našli prudké zvýšení sněhových přírůstků. Podle jejich rekonstrukce se mohly zdvojnásobit během jednoho až tří let. Záznam tak doložil, že regionální klima může přejít do odlišného stavu velmi rychle. Výsledek se týkal sněhových přírůstků v Grónsku a zpřesnil časový průběh již známé náhlé klimatické změny. [Alley a kol. 1993] (s. 528–529, obrázek 2)
Veřejný archiv PANGAEA zpřístupňuje související soubor ročních vrstev a odvozených přírůstků. Jeho popis výslovně rozlišuje tuto pozdější kompilaci od přesných podkladů článku z roku 1993. [Alley: data vrstev GISP2] (popis parametru Accumulation of snow/ice per year a datový soubor)
Richard B. Alley (1999). GISP2 Visual Stratigraphy. PANGAEA, zveřejněno 27. července 1999. Roční vrstvy a odvozené přírůstky ledu, kompilace Glenna Spinelliho. Soubor přibližně odpovídá podkladům Alleyho a kol. (1993), není s nimi zcela totožný. Výpočet používá dobový postup, nikoli pozdější úpravy. Licence CC BY 3.0.
Smluvní strany klimatické úmluvy přijaly 11. prosince 1997 Kjótský protokol. Pro průmyslové země a ekonomiky v transformaci uvedené v příloze stanovil číselné emisní závazky. První závazkové období pokrývalo roky 2008–2012. Součástí rámce bylo vykazování emisí a odborné přezkoumání. [UNFCCC 1997] (čl. 3, 7 a 8, příloha B)
Protokol vstoupil v platnost až v roce 2005. Jeho číselné závazky se nevztahovaly stejně na všechny státy světa. Zavedl také mechanismy mezinárodní spolupráce včetně obchodování s emisemi. Znění dohody dokládá rozsah povinností, nikoli samo o sobě velikost skutečně dosaženého snížení emisí. [UNFCCC 1997] (čl. 6, 12 a 17, přehled vstupu v platnost)
Prameny k milníku
Smluvní strany UNFCCC (1997). Kjótský protokol. United Nations Framework Convention on Climate Change
Zveřejnění rekonstrukce
Věda›Pozorování2 · Důležitý
Přírodní archivy zasazují oteplování do minulých staletí
Michael Mann, Raymond Bradley a Malcolm Hughes spojili údaje z letokruhů, korálů, ledových vrtů a dalších záznamů. Porovnáním s přístrojovými teplotami stanovili vztahy, podle nichž rekonstruovali dřívější teplotní vývoj. Výsledkem byl také odhad průměrné teploty severní polokoule od roku 1400. [Mann et al. 1998] (s. 779–783, Data a Calibration)
Rekonstrukce umožnila porovnat oteplování 20. století s předchozími staletími a ukázala výrazné teplo závěru zkoumaného období. Směrem do minulosti ubývalo dostupných záznamů, což autoři vyjádřili širším rozmezím nejistoty. Veřejný archiv podkladů obsahuje vstupní data, výsledky a výpočetní kód pro kontrolu postupu. [Mann et al. 1998] (obr. 5 a závěry)[Mann et al.: podklady k rekonstrukci 1998]
Měření pod hladinou dokládají hromadění tepla v oceánu
Sydney Levitus a spolupracovníci sestavili přehled oceánských teplot z let 1948–1998. Měření rozdělili podle oblasti a hloubky a z teplotních změn vypočítali změnu množství tepla uloženého ve vodě. Analýza zahrnovala vrstvy od hladiny do hloubky tří kilometrů. [Levitus et al. 2000] (s. 2225–2226, postup sestavení dat)
Mezi polovinou 50. a polovinou 90. let tepelný obsah světového oceánu vzrostl. Výsledek doložil hromadění tepla také pod povrchem a doplnil poznání z měření vzduchu a mořské hladiny. Samotná studie ještě neurčovala, jaký díl ohřevu způsobila lidská činnost. Pro takový závěr bylo třeba porovnat pozorovaný průběh s výpočty různých příčin. [Levitus et al. 2000] (obr. 4 a Discussion)
Prameny k milníku
Sydney Levitus, John I. Antonov, Timothy P. Boyer a Cathy Stephens (2000). Warming of the World Ocean. Science 287(5461), s. 2225–2229. Veřejný plný text ve výukových materiálech University of Toronto.
Zahájení programu
Věda›Pozorování2 · Důležitý
Plováky Argo začínají soustavně měřit vnitřek oceánu
Mezinárodní program Argo začal rozmisťovat autonomní plováky, které se pohybují mezi hladinou a hloubkou. Při výstupu měří teplotu a slanost a po vynoření předávají údaje přes družice. Základní síť byla navržena pro měření horních přibližně dvou kilometrů oceánu. [NOAA: Argo] (popis programu a způsobu měření)
Opakované profily doplnily řídká měření z lodí a umožnily soustavněji sledovat změny tepla uloženého v oceánu. Data se veřejně sdílejí a procházejí kontrolou kvality. Rok 2000 označuje začátek programu, nikoli okamžik, kdy už síť rovnoměrně pokrývala všechny oceány. [Scripps 2005] (stav budování sítě v roce 2005)
Pozorování organismů ukazují společnou odezvu na oteplování
Camille Parmesan a Gary Yohe vyhodnotili studie zahrnující více než 1 700 druhů. Sledovali změny jejich výskytu i načasování jarních událostí, například rozmnožování nebo kvetení. V souhrnu zjistili posuny směrem k pólům či do vyšších poloh a dřívější začátek jarních událostí, tedy změny očekávané při oteplování. [Parmesan a Yohe 2003] (s. 37–40, obrázky 1 a 2)
Význam syntézy spočíval v opakování podobného vzorce u různých skupin organismů a v různých oblastech. Autoři porovnávali také nezměněné záznamy a změny opačným směrem. Místní zásahy do krajiny mohou ovlivnit jednotlivé druhy, ale společný směr mnoha pozorování poskytl širší oporu závěru, že již probíhající oteplování mění živou přírodu. Neznamenal stejnou odezvu každého druhu. [Parmesan a Yohe 2003] (s. 39–42, rozbor společného vzorce a oddíl Methods)
Globální inventura vyčísluje uhlík z lidských emisí v oceánu
Christopher Sabine a jeho spoluautoři spojili měření z 95 oceánografických plaveb a 9 618 stanic převážně z 90. let. Z rozpuštěného anorganického uhlíku potřebovali oddělit část pocházející z lidských emisí. Pomocí chemických ukazatelů a odhadu podmínek při posledním styku vody s atmosférou odečetli přirozené příspěvky, například uhlík uvolněný rozkladem organické hmoty. [Sabine a kol. 2004] (s. 367–368, popis měření a separační metody, obrázek 1)
Pro období od roku 1800 do roku 1994 odhadli nahromadění 118 ± 19 miliard tun uhlíku z lidských emisí v oceánu. Mapa ukázala také výrazně nerovnoměrné rozložení této zásoby. Práce tak doplnila atmosférická měření globální inventurou uvnitř oceánu a umožnila vyčíslit, kolik vypuštěného uhlíku se tam uložilo. Číslo je výsledkem zpracování měření a chemického rozlišení jednotlivých příspěvků. [Sabine a kol. 2004] (s. 368–370, obrázky 2 a 3 a tabulka 1)
Prameny k milníku
Christopher L. Sabine a kol. (2004). The Oceanic Sink for Anthropogenic CO₂. Science 305(5682), s. 367–371. Veřejný plný text včetně obrázků a tabulky na NOAA PMEL.
Zveřejnění rozboru evropského léta 2003
Věda›Metody1 · Zásadní
Metoda vyčísluje lidský vliv na pravděpodobnost extrémního léta
Peter Stott, Dáithí Stone a Myles Allen zkoumali, jak lidské působení změnilo pravděpodobnost mimořádně horkého evropského léta. Porovnali pozorování s klimatickými výpočty zahrnujícími lidské i přírodní vlivy a s odhadem světa ovlivňovaného pouze přírodními příčinami. Předmětem byla průměrná teplota celého léta nad velkou částí kontinentální Evropy. [Stott, Stone a Allen 2004] (s. 610–612, obrázky 1–3)
Pro vysokou teplotní hranici překročenou v roce 2003 odhadli, že lidský vliv velmi pravděpodobně alespoň zdvojnásobil pravděpodobnost jejího překročení. Postup umožnil vyjádřit podíl klimatické změny na riziku extrémní události, i když se počasí přirozeně mění rok od roku. Pozdější oprava upřesnila popis použitého statistického výpočtu. [Stott, Stone a Allen 2004] (s. 612–614, obrázek 4 a Methods)[Stott, Stone a Allen: oprava 2005] (s. 1200, prostřední oznámení)
Prameny k milníku
Peter A. Stott, Dáithí A. Stone a Myles R. Allen (2004). Human contribution to the European heatwave of 2003. Nature 432, s. 610–614. Plný text z autorského projektu climateprediction.net při University of Oxford, zachycený Internet Archive 14. srpna 2024. Popis výpočtu v oddílu Methods upřesňuje oprava z roku 2005, DOI 10.1038/nature04099.
Peter A. Stott, Dáithí A. Stone a Myles R. Allen (2005). Corrigendum: Human contribution to the European heatwave of 2003. Nature 436, s. 1200. Oprava popisu výpočtu pravděpodobnosti v oddílu Methods, prostřední oznámení na straně. Veřejné PDF u vydavatele.
Zahájení systému emisního obchodování
Politika2 · Důležitý
Evropská unie spouští systém emisních povolenek
Evropská unie spustila systém obchodování s emisními povolenkami, označovaný EU ETS. První období 2005–2007 zahrnovalo emise CO₂ z elektráren a energeticky náročných průmyslových provozů. Právní základ vytvořila směrnice přijatá v roce 2003. Celkové množství přidělovaných povolenek tehdy stanovovaly národní plány posuzované Evropskou komisí. [Směrnice 2003/87/ES] (články 4 a 9–11, příloha I)[Evropská komise: historie EU ETS] (Phase 1 (2005–2007))
Provozovatelé museli sledovat a vykazovat emise a za každý rok odevzdat odpovídající počet povolenek podle ověřeného množství vypuštěných plynů. Povolenky mohli mezi sebou převádět. Klimatická politika tak získala společný přeshraniční nástroj, který spojil omezený počet povolenek s povinnou evidencí, ověřováním emisí a sankcemi za nesplnění povinností. [Směrnice 2003/87/ES] (články 12 a 14–16)
Evropská komise, Generální ředitelství pro oblast klimatu (přístup 2026). Development of EU ETS (2005–2020). Oficiální historie prvních tří fází systému. Přístup 6. listopadu 2026.
Zveřejnění práce
Věda›Mechanismy2 · Důležitý
Rozložení ohřevu v oceánu prověřuje lidský vliv
Tim Barnett a spolupracovníci porovnali měření od roku 1960 s výpočty dvou klimatických modelů. Zkoumali, jak se oteplování liší mezi oceány a s hloubkou. Tento prostorový průběh obsahuje více informací o příčině než jediná hodnota průměrné teploty. [Barnett a kol. 2005] (obr. 1–3)
Pozorované rozložení odpovídalo výpočtům zahrnujícím lidské vlivy. Samotné kolísání uvnitř klimatického systému ani zahrnuté změny Slunce a sopečné činnosti je nevysvětlovaly. Autoři prověřovali také vliv nerovnoměrného vzorkování. Závěr tak opřeli o srovnání konkrétních alternativ a jejich předpovědí. [Barnett a kol. 2005] (s. 284–287)
Změny gravitace umožňují měřit úbytek antarktického ledu
Isabella Velicogna a John Wahr využili družice GRACE k odhadu změny hmotnosti antarktického ledového příkrovu. Úbytek hmoty se projevuje změnou gravitačního pole, kterou družice sledují. Z měření z let 2002–2005 autoři odvodili celkový úbytek ledu, převážně v západní Antarktidě. [Velicogna & Wahr 2006] (s. 1754–1756, obr. 1 a 2)
Metoda poskytla nový způsob, jak určit změnu celkové hmotnosti rozsáhlého příkrovu. Gravitační signál ovšem zahrnuje také pomalý pohyb zemského podloží po ústupu dávného zalednění. Autoři jeho příspěvek odhadli pomocí modelů a oddělili jej od současné změny ledu. [Velicogna & Wahr 2006] (s. 1755–1756, oprava vlivu pohybu podloží)
Britský klimatický zákon zavádí pětileté emisní rozpočty
Britský parlament přijal Climate Change Act, který uložil vládě stanovovat závazné emisní rozpočty pro navazující pětiletá období. Rozpočet omezuje celkové emise země za dané období po odečtení odstraňovaných skleníkových plynů. Zákon upravuje také započítávání emisních kreditů, tedy jednotek představujících snížení emisí nebo odstranění plynů. První období zahrnovalo roky 2008–2012. Původním dlouhodobým cílem bylo do roku 2050 snížit takto počítané emise nejméně o 80 % vůči referenci roku 1990. [Climate Change Act 2008] (oddíly 1, 4 a 26–27, původní znění)
Zákon ustavil odborný Výbor pro změnu klimatu, který radí s nastavením rozpočtů a předkládá parlamentu pravidelné zprávy o dosaženém pokroku. Dlouhodobý klimatický cíl tak doplnila kratší závazná období, průběžné odborné hodnocení a povinnost vlády reagovat. Jde o změnu způsobu rozhodování a kontroly klimatické politiky, jejíž plnění lze posuzovat po jednotlivých obdobích. [Climate Change Act 2008] (oddíly 32, 34 a 36–37)
Prameny k milníku
Parlament Spojeného království (2008). Climate Change Act 2008. 2008 c. 27, přijat 26. listopadu 2008. Původní znění zákona, před pozdějšími novelami. The National Archives / legislation.gov.uk.
Zveřejnění práce
Věda›Mechanismy1 · Zásadní
Uhlíkový rozpočet propojuje oteplení s celkovými emisemi
Myles Allen a spolupracovníci propojili modely klimatu s modely výměny uhlíku mezi atmosférou, oceánem a pevninou. Porovnávali různé průběhy emisí CO₂ v čase. Zjistili, že vrchol oteplení způsobeného CO₂ závisí především na celkovém vypuštěném množství a podstatně méně na přesném časovém rozložení emisí. [Allen et al. 2009] (s. 1163–1165, obr. 1–3)
Výsledek dal fyzikální oporu uhlíkovému rozpočtu, tedy omezenému součtu emisí CO₂ slučitelnému se zvoleným teplotním cílem. Pro omezení oteplení je tak důležité sledovat emise nashromážděné za celé období. Velikost konkrétního rozpočtu závisí také na zvolené míře rizika překročení cíle a na oteplování způsobeném dalšími látkami. [Allen et al. 2009] (s. 1165–1166, závěry a Methods Summary)
Teplotní změny v různých výškách prověřují přirozené příčiny
Benjamin Santer a spolupracovníci porovnali družicové záznamy teplot z let 1979–2012 s klimatickými modely. Sledovali společný prostorový průběh oteplování nižší vrstvy atmosféry, troposféry, a ochlazování stratosféry nad ní. Testovali jej proti proměnlivosti zahrnující nejen vnitřní kolísání, ale také změny sluneční a sopečné činnosti. [Santer a kol. 2013] (Results and Discussion)
Lidský vliv zůstal rozpoznatelný i při tomto širším srovnání přirozených příčin. Studie využila více družicových zpracování a modelů, aby ověřila závislost výsledku na zvolené datové sadě. Rozhodující byla shoda konkrétního vzorce změn, nikoli pouhé současné zvyšování CO₂ a povrchové teploty. [Santer a kol. 2013] (závěry a popis použitých dat)
Rostoucí CO₂ zanechává měřitelnou změnu záření u povrchu
Daniel Feldman a spolupracovníci vyhodnotili spektra tepelného záření přicházejícího z atmosféry na dvou stanicích v Oklahomě a na Aljašce. Měření z let 2000–2010 spojili s údaji o teplotě, vlhkosti a složení vzduchu. Pomocí výpočtu přenosu záření oddělili příspěvek rostoucího CO₂ od ostatních změn. [Feldman a kol. 2015] (obr. 1–3 a Methods)
Při zvýšení koncentrace CO₂ o 22 částic na milion zjistili na obou místech přírůstek toku záření k povrchu asi 0,2 wattu na metr čtvereční za desetiletí, s nejistotami ±0,06 a ±0,07 W/m² za desetiletí. Výsledek platí pro bezoblačné podmínky na těchto stanicích. Ověřuje jednu část radiačního účinku CO₂, zatímco celková energetická nerovnováha planety zahrnuje i další toky energie. [Feldman a kol. 2015] (s. 339–343)
Pařížská dohoda zavádí opakované národní klimatické příspěvky
Pařížská dohoda přijatá 12. prosince 2015 stanovila cíl udržet oteplení výrazně pod 2 °C oproti předindustriálnímu období a usilovat o omezení na 1,5 °C. Každá smluvní strana má připravovat, sdělovat a udržovat národní příspěvky. Nový příspěvek má předkládat každých pět let a postupně zvyšovat své úsilí. [UNFCCC 2015] (čl. 2 a 4)
Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016. Přidala rámec transparentnosti a pravidelné globální hodnocení pokroku. Povinnost předkládat příspěvky je odlišná od právně zaručeného dosažení každého národního cíle. Samotné přijetí dohody proto ještě nedokládá splnění jejího teplotního cíle. [UNFCCC 2015] (čl. 4, 13 a 14, přehled vstupu v platnost)
Prameny k milníku
Smluvní strany UNFCCC (2015). Pařížská dohoda. United Nations Framework Convention on Climate Change
Přijetí dodatku
Politika2 · Důležitý
Kigalský dodatek stanovuje omezení silných skleníkových plynů
Smluvní strany Montrealského protokolu přijaly 15. října 2016 v Kigali dodatek o hydrofluorovaných uhlovodících, zkráceně HFC. Tyto průmyslové plyny silně zesilují skleníkový efekt. Dodatek stanovil postupné omezování jejich výroby a spotřeby, s rozdílnými harmonogramy pro jednotlivé skupiny států. [Kigalský dodatek 2016] (čl. I, nový čl. 2J, změny čl. 5 a příloha F protokolu)
Dodatek vstoupil v platnost 1. ledna 2019. Pro státy, které jej přijmou, zavádí závazné limity a vykazování výroby a spotřeby těchto látek. Klimatická politika tím získala konkrétní mezinárodní režim pro další skupinu skleníkových plynů. [Kigalský dodatek 2016] (čl. IV, změny čl. 7 protokolu a záznam o vstupu v platnost)
Prameny k milníku
Smluvní strany Montrealského protokolu (2016). Amendment to the Montreal Protocol on Substances that Deplete the Ozone Layer. Kigalský dodatek přijatý 15. října 2016. United Nations Treaty Collection, registrační číslo 26369. Vstup v platnost 1. ledna 2019, s výjimkou samostatně načasovaných ustanovení o obchodu.