Změna hmotnosti ledových příkrovů

Co pozorujeme

Změna hmotnosti ledového příkrovu vyjadřuje, o kolik se mezi dvěma určenými okamžiky změnila celková hmotnost ledu a sněhu v Grónsku nebo Antarktidě. Kladná hodnota znamená přírůstek, záporná úbytek. Výsledek může popisovat celý příkrov, jeho část nebo rychlost změny za jeden rok. Území a období patří k údaji stejně jako jeho číselná hodnota.

Takto vymezenou veličinu používají práce, které ji určují z pohybu a tloušťky ledu, ze změny výšky povrchu i ze změn gravitačního pole Země. Jejich společným cílem je zjistit rozdíl mezi hmotností na začátku a na konci období, přestože k němu docházejí různými měřeními. Tři postupy a jejich omezení porovnali už Rignot a Thomas v roce 2002. Mezinárodní projekt IMBIE, zaměřený na vzájemné porovnání hmotnostních bilancí příkrovů, z nich sestavuje společná vyhodnocení. V článku rozlišujeme jeho vydání pro roky 1992–2020 a novější vydání do roku 2023.

Hmotnostní bilance je součet všech přírůstků a úbytků během zvoleného období. Sníh přidává hmotnost na povrchu. Voda odtékající z příkrovu a led překračující linii ukotvení ji z pevninské části odvádějí. Metoda označovaná jako vstup–výstup tyto složky odhaduje odděleně. Výškoměry a gravitační družice naproti tomu sledují jejich výsledný součet. Toto rozdělení popisují metodické přehledy Otosaka et al., 2023 a společné vyhodnocení IMBIE.

Zveřejněné číslo je změna vůči zvolenému počátku, nikoli zvážení celé zásoby ledu. Družice například zjistí, že se od dubna 2002 změnilo rozložení hmoty v Grónsku. Z této změny lze vypočítat úbytek v gigatunách, aniž by bylo nutné znát absolutní hmotnost každého kusu ledu. Počáteční bod grafu proto bývá nastaven na nulu nebo na průměr vybraného období. Posunutí této nuly nemění rychlost úbytku. Tapley et al., 2019

Do hlavního výsledku se započítává především led spočívající na pevnině. Za linií ukotvení pokračuje část antarktického ledu jako plovoucí šelf. Ten se sleduje samostatně a není součástí zde uváděné změny hmotnosti pevninského příkrovu. Zvláštní pozornost vyžadují také menší ledovce na okrajích Grónska a Antarktidy. Některá gravitační měření je kvůli hrubšímu prostorovému rozlišení zachytí spolu s příkrovem, zatímco výškové výpočty je mohou oddělit. IMBIE tento rozdíl výslovně testovala. Po odečtení okrajových ledovců se její odhad úbytku ve vydání 1992–2020 změnil o 4,1 % v Grónsku a o 3,3 % v Antarktidě, tedy méně než uváděná nejistota výsledku. Šlo o test vlivu okrajových ledovců, nikoli o jejich úplné oddělení v hlavním souboru. Otosaka et al., 2023, oddíl 3

Historie pozorování

Měřické výpravy dokázaly sledovat jednotlivá místa na příkrovech už dříve, ale celé Grónsko ani Antarktidu nebylo možné pravidelně přeměřovat ze země. První družicový výškoměr určený pro oceán ukázal, že lze z oběžné dráhy mapovat také led. Brooks a kol. v roce 1978 sestavili z měření družice GEOS-3 mapu povrchu jižního Grónska a navrhli, aby se opakovanými přeletovými profily hledaly budoucí změny. Brooks et al., 1978

Dlouhý výškový záznam používaný v dnešních společných vyhodnoceních začíná roku 1992 měřeními evropské družice ERS-1. Navázaly ERS-2, Envisat, laserový ICESat, CryoSat-2 a ICESat-2. Jejich měření se v čase částečně překrývají, což umožňuje určit a opravit rozdíly mezi přístroji. Spojení těchto šesti misí pro Grónsko popsali Nilsson a Gardner, 2026. Starší měření měla menší pokrytí, zejména na strmých okrajích příkrovů. Otosaka et al., 2023, metodický přehled

Jiná větev měření porovnávala množství sněhu přidaného na povrchu s ledem, který odtéká přes okraj příkrovu. Družicové snímky postupně zpřesnily rychlost proudění a radarová měření tloušťku ledu. Rignot a Thomas v roce 2002 shrnuli takto sestavené bilance Grónska a Antarktidy a současně ukázali, které části výpočtu byly tehdy nejisté. Rignot a Thomas, 2002

Třetí postup umožnila dvojice družic GRACE vypuštěná v roce 2002. Název označuje experiment zaměřený na gravitační pole a klima. Isabella Velicogna a John Wahr zpracovali v roce 2006 celou Antarktidu z 34 měsíčních gravitačních map pořízených mezi dubnem 2002 a srpnem 2005. Původní GRACE měřila do roku 2017. Pokračující mise GRACE-FO poskytuje data od června 2018. Velicogna a Wahr, 2006 a NASA/JPL: přehled misí

Jednotlivé týmy zpočátku publikovaly výsledky s různými hranicemi, obdobími a korekcemi. Projekt IMBIE je poprvé převedl na společné zadání a v roce 2012 spojil výškoměrná, gravitační a vstupně-výstupní měření za roky 1992–2011. Samostatná vyhodnocení Antarktidy a Grónska následovala v letech 2018 a 2020. Společný soubor vydaný v roce 2023 prodloužil záznam do konce roku 2020. Shepherd et al., 2012, IMBIE Team, 2018, IMBIE Team, 2020 a Otosaka et al., 2023

V září 2026 vyšlo další vyhodnocení IMBIE. Sahá do roku 2023 a pomocí starších snímků družic Landsat rozšiřuje začátek odhadu do roku 1972 pro Grónsko a 1979 pro Antarktidu. Tyto rané části stojí na metodě vstup–výstup a na doplňování neúplného měření rychlosti ledu. Tři družicové postupy jsou společně k dispozici až od roku 2002. Otosaka et al., 2026, vstupní data

Jak vzniká zveřejněný záznam

Výška povrchu

Družicový výškoměr vysílá k povrchu radarový nebo laserový impuls a měří dobu jeho návratu. Z polohy družice a této doby se určí výška bodu na ledu. Opakované průlety ukážou, kde se povrch mezi dvěma daty zvýšil nebo snížil. Jednotlivé profily se spojí do mapy a chybějící místa se odhadnou podle okolních měření. Radar může pronikat do sněhu různě hluboko, zatímco laser častěji ztrácí měření pod mraky. Zpracování proto sleduje vlastnosti odrazu i rozdíly mezi družicemi. Otosaka et al., 2023 a Nilsson a Gardner, 2026 Vznik jednotlivých výškových údajů podrobně rozebírá radarová a laserová altimetrie.

Změna výšky se potom převádí na změnu hmotnosti. Nejprve se odečte pohyb skalního podloží a změna objemu firnu, která vznikla stlačením nebo rozpínáním vzduchových mezer. Zbývající objem ledu se násobí jeho hustotou. Právě model firnu rozhoduje, zda pozorované snížení povrchu znamená úbytek ledu, nebo zhutnění sněhu bez stejného úbytku hmotnosti. Místní údaje o horních vrstvách poskytuje měření výšky a hustoty sněhu. Model doplňuje vývoj hlubšího firnu v prostoru a čase. (WMO, 2024, kapitoly 2 a 3) Grónský soubor Nilssona a Gardnera používá dva různé modely firnu a jejich rozdíl započítává do nejistoty. Nilsson a Gardner, 2026

Důležitou kontrolou jsou měření mimo družice. Nilsson a Gardner porovnali svůj výškový produkt s leteckým laserovým měřením nad Grónskem z let 1993–2019. Rozdíly jsou větší na strmých okrajích než uvnitř příkrovu. Shoda výšek však sama neověřuje převod na hmotnost: nejistotu modelů firnu je nutné posoudit zvlášť. Nilsson a Gardner, 2026, oddíl 4 a obr. 3

Změna gravitačního pole

GRACE a GRACE-FO tvoří vždy dvě družice letící po téměř stejné dráze přibližně 220 kilometrů za sebou. Když první přeletí nad oblastí s větší hmotností, nepatrně zrychlí a vzdálenost mezi družicemi se změní. Přístroje opakovaně měří tuto vzdálenost s mikrometrovou přesností. Z měsíce přeletů pak vznikne globální mapa změny gravitačního pole a z ní mapa přesunu hmoty. Podrobný postup od měření vzdálenosti k hmotnostní bilanci vysvětluje článek o družicové gravimetrii. NASA/JPL: jak GRACE-FO měří gravitaci

Gravitační mapa zachytí všechny přesuny hmoty, nejen led. Z výpočtu se proto odstraňuje známý vliv atmosféry, oceánu a vody na pevnině. Zvlášť důležitá je pomalá odezva zemského pláště na dávné zatížení ledem, označovaná jako glaciálně izostatické vyrovnávání. Její velikost se počítá modely a v Antarktidě patří k hlavním zdrojům nejistoty. Přístroje měřící zrychlení současně pomáhají odečíst odpor řídké atmosféry a další síly, které nejsou gravitační. Tapley et al., 2019

Měsíční gravitační řešení rozezná změny na plochách o rozměru stovek kilometrů. Při vyhlazení může část signálu přesáhnout hranici příkrovu nebo se naopak ztratit. Tato vlastnost se označuje jako únik signálu. Týmy jej opravují různými maskami a výpočty soustředěné hmoty. GRACE proto výborně určuje celkovou změnu velkého území, ale nedává přesnou hmotnost jednotlivého údolního ledovce. Rozsah rozdílů mezi šestnácti gravitačními řešeními vyhodnotili Otosaka et al., 2023.

Vstup a výstup ledu

Třetí postup sestavuje účet přírůstků a úbytků. Množství ledu překračujícího linii ukotvení se vypočítá z jeho rychlosti a tloušťky na profilech napříč proudem. Rychlost poskytují opakované radarové a optické snímky. Její měření vysvětluje článek o radarové interferometrii a sledování pohybu povrchu. Tloušťku poskytuje radar z letadel. Kde měření chybí, používají se mapy podloží odvozené kombinací měření a výpočtu toku ledu. Součet všech profilů udává výstup ledu z pevninské části. Základ metody popsali Rignot a Thomas, 2002. Novější antarktický výpočet zveřejnili Rignot et al., 2019.

Přírůstky a úbytky na povrchu poskytují regionální modely, do nichž vstupují měření počasí, družicová data a fyzikální popis sněhu. Od výsledku na povrchu se odečte tok přes linii ukotvení. Tento postup má výhodu, že ukáže obě části účtu samostatně, zároveň však dědí nejistotu modelu sněhu, tloušťky i rychlosti ledu. Pro Grónsko jej zpracovali Mouginot et al., 2019. Jejich výpočet například předpokládá, že povrchová rychlost u výstupního profilu odpovídá průměrné rychlosti v celé tloušťce ledu. Měření toku není úplné všude. Pro část ledovců se musí doplnit odhad.

Místní přírůstky sněhu a úbytky ledu lze sledovat také přímo na příkrovu. Odběr a vážení sněhu poskytne hmotnost nové vrstvy, změna odečtu u tyče zachytí úbytek povrchu. Tento princip rozvádí terénní měření bilance ledovců. Jde o údaje z jednotlivých míst. Celkový povrchový účet příkrovu ve výše popsaném vstupně-výstupním postupu sestavuje regionální model. (WMO, 2024, oddíl 1.4.6 a kapitola 3)

Jak IMBIE spojuje výsledky

Vydání IMBIE 1992–2020 nejprve převede příspěvky na společně vymezené oblasti, měsíční časové body a jednotky. Z dodaných záznamů kumulované hmotnosti vypočítá rychlost změny v posuvných tříletých úsecích, aby mezi sebou šly porovnat výsledky s odlišným časovým rozlišením. Potom samostatně spojí všechna výšková, všechna gravitační a všechna vstupně-výstupní řešení. Teprve tři výsledky měřicích skupin se spojí do konečného odhadu. Skupina s mnoha podobnými výpočty tak automaticky nepřeváží metodu zastoupenou jedinou prací. Při obou spojeních mají přesnější odhady větší váhu. Převod na měsíční body sám nepřidává nové pozorování do let, v nichž byl původní odhad řidší. Otosaka et al., 2023, oddíl 3

Nejistota spojeného výsledku se počítá z nejistot dodaných odhadů. Navazující kroky vysvětluje metoda přenosu nejistoty při spojování bilancí příkrovů. U výškoměrů do ní vstupuje zejména pokrytí, převod výšky na hmotnost a model firnu. U gravitační metody zahrnuje korekci pohybu zemského pláště a únik signálu přes hranice. U vstupně-výstupního postupu pochází z měření toku ledu a modelovaného povrchového účtu. Výsledný interval tedy nevyjadřuje přesnost jednoho čidla, ale celý postup od družicového měření po kontinentální součet. Rozdíly mezi metodami se pak porovnávají s touto nejistotou jako samostatná kontrola. Jejich rozptyl není automaticky přičten k chybě výsledku. Údaje se symbolem ± přebíráme v podobě uvedené autory, nepřevádíme je na 95% intervaly spolehlivosti. Otosaka et al., 2023, rovnice 3–7 a oddíl 4

Vydání z roku 2026 používá aktualizované vstupy, upravený výpočet nejistoty a váhy úměrné převrácené druhé mocnině chyby. V Grónsku navíc doplňuje okolní ledovce do odhadů, které je původně vynechávaly. V Antarktidě obdobnou opravu kvůli neshodě dostupných podkladů neprovádí. Nové vydání tedy přepočítává i starší roky. Otosaka et al., 2026, metody

Zveřejňovaná data

Srovnání měřicích postupů

Tři postupy nezačínají stejnou veličinou. Výškoměr zaznamenává polohu povrchu, gravitační dvojice přesun hmoty a metoda vstup–výstup množství přidaného a odvedeného ledu. Jejich pomocná data a hlavní chyby se proto liší. Sdílejí však část pomocných podkladů: model firnu používá meteorologická data podobně jako výpočet povrchové bilance a výškové i gravitační odhady potřebují korekci pohybu podloží. Shoda těchto postupů je proto cennou kontrolou, ale nelze ji vydávat za tři zcela nezávislé experimenty. Otosaka et al., 2023, oddíl 3

Ve vydání IMBIE z roku 2023 jsou grónské výsledky tří skupin pro společné období 2003–2018 blízko u sebe: směrodatná odchylka, která vyjadřuje rozptýlení jejich průměrných odhadů, činí 19 Gt za rok. V Antarktidě pro roky 2002–2019 je tato odchylka 79 Gt za rok, přibližně čtyřikrát větší. Největší rozdíl vzniká ve východní Antarktidě, kde je změna malá ve srovnání s rozlohou oblasti a kde korekce pomalého pohybu zemského pláště výrazně ovlivňuje gravitační odhad. Otosaka et al., 2023

Graf současně ukazuje hranici takového srovnání. Každý sloupec je průměr za celé společné období, takže neukazuje jednotlivé roky. Shoda grónských sloupců proto znamená podobný průměrný úbytek mezi roky 2003 a 2018, nikoli totožné měsíční hodnoty. U východní Antarktidy se metody neshodují ani na znaménku: vstup–výstup ukazuje úbytek, gravitační měření přírůstek. Rozdíl těchto dvou odhadů činí 105 ± 33 Gt za rok. Tuto neshodu by tvrzení o společné shodě měření zakrylo. Otosaka et al., 2023, obr. 3 a oddíl 4

Ani vydání z roku 2026 tuto neshodu ve východní Antarktidě neodstranilo. Pro Grónsko vychází směrodatná odchylka mezi metodami 24 Gt za rok za roky 2002–2023, pro Antarktidu 70 Gt za rok za roky 2002–2021. Antarktickou skupinu vstup–výstup zastupuje jediný odhad, který proto získává větší váhu než jednotlivé práce uvnitř početnějších skupin. Autoři výslovně uvádějí, že to může snižovat výsledný odhad přírůstku ve východní Antarktidě. Otosaka et al., 2026, porovnání metod

Pozorování

Společné vyhodnocení 1992–2020

Společné vyhodnocení výškoměrů, gravitačních družic a metody vstup–výstup ukazuje, že se součet hmotnosti grónského a antarktického příkrovu mezi začátkem roku 1992 a koncem roku 2020 zmenšil. Změna nebyla v každém roce stejně velká a nebyla rovnoměrně rozložena mezi oba kontinenty ani mezi části Antarktidy. Otosaka et al., 2023

Za celé období 1992–2020 činil spojený úbytek 7 563 ± 699 Gt. Odpovídá 21,0 ± 1,9 mm globální střední hladiny moře. Přepočet pouze vyjadřuje tutéž změnu hmotnosti v jiné jednotce: přibližně 360 Gt pevninského ledu odpovídá jednomu milimetru globální hladiny. Nejde o samostatné měření oceánu ani o tvrzení, že hladina byla v každém místě vyšší přesně o tuto hodnotu. Otosaka et al., 2023

Grónsko ztratilo za 29 let 4 892 ± 457 Gt, v průměru 169 ± 16 Gt za rok. Roční hodnoty výrazně kolísaly: IMBIE uvádí úbytek 86 ± 75 Gt v roce 2017 a 444 ± 93 Gt v roce 2019. Proto je nutné odlišit průměr celého období od výsledku jednotlivého roku. Otosaka et al., 2023, oddíl 4

Antarktida ztratila ve stejném období 2 671 ± 530 Gt, což odpovídá 7,4 ± 1,5 mm globální hladiny. Západní Antarktida vykazovala průměrný úbytek 82 ± 9 Gt za rok a Antarktický poloostrov 13 ± 5 Gt za rok. Pro východní Antarktidu vychází malý přírůstek 3 ± 15 Gt za rok. Interval nejistoty je však větší než samotný odhad a zahrnuje přírůstek i úbytek. Přesné pozorování proto zní, že znaménko malé změny východní Antarktidy není pro celé období spolehlivě rozlišeno. Otosaka et al., 2023, tabulka 2

Průměrný společný úbytek v prvních pěti letech 1992–1996 činil 105 Gt za rok. V posledních pěti letech souboru 2016–2020 činil 372 Gt za rok. Tato dvě čísla jsou pětileté průměry a nejsou vybrána z jediného mimořádného roku. Křivka kumulované změny níže ukazuje, jak se roční hodnoty postupně sčítají. Otosaka et al., 2023

Aktualizace IMBIE do roku 2023

Vyhodnocení zveřejněné v září 2026 uvádí pro společné období 1979–2023 úbytek 11 309 ± 565 Gt, odpovídající 31,4 ± 1,6 mm globální hladiny. Obsahuje delší období i změněné výpočty. Pro stejné roky 1992–2020 jako ve starším vydání vychází v Grónsku průměrný úbytek 180 ± 12 Gt za rok oproti dřívějším 169 ± 16, v Antarktidě pak 140 ± 13 oproti 92 ± 18 Gt za rok. Antarktická revize tedy přesahuje uvedené nejistoty. Autoři ji spojují zejména s aktualizovanými výškovými odhady na Antarktickém poloostrově. Změnila se také váha vstupních výsledků. Otosaka et al., 2026, srovnání s předchozím vydáním

Úbytek neroste každý rok. Pro roky 2020–2023 nové vydání udává v Grónsku průměrnou ztrátu 199 ± 29 Gt za rok a v Antarktidě 59 ± 73 Gt za rok. Západní Antarktida přitom dále ztrácela 162 ± 34 Gt za rok, zatímco východní část získávala 92 ± 63 Gt za rok. U celé Antarktidy zahrnuje nejistota tohoto krátkého období i nulovou bilanci. Dlouhodobý úbytek a několik let menší ztráty se proto nevylučují. Otosaka et al., 2026, tabulka 4

Kontrola gravitačním a výškovým měřením

Novější gravitační měření prodlužuje pozorování za konec grafu IMBIE. NASA pro období od dubna 2002 do března 2025 uvádí průměrný úbytek přibližně 264 Gt za rok v Grónsku a 135 Gt za rok v Antarktidě. Tato čísla pocházejí pouze z GRACE a GRACE-FO, začínají o deset let později a končí o více než čtyři roky později než graf z roku 2023. Nelze je proto použít jako prostou aktualizaci jeho posledního bodu, ale ukazují zápornou změnu hmotnosti obou příkrovů i v delším gravitačním záznamu. NASA a JPL/Caltech, 2025

Výškové zpracování šesti družic poskytuje další kontrolu pro Grónsko. Nilsson a Gardner v tabulce 3 rozlišují za roky 1992–2023 příkrov s průměrným úbytkem 160 ± 17 Gt za rok a okolní ledovce s úbytkem 23 ± 5 Gt za rok. Pro porovnání s gravitací používají stejné území včetně okolních ledovců a stejné roky 2002–2023: výškoměry dávají úbytek 246 ± 23 Gt za rok, gravitační měření 267 ± 20 Gt za rok. Rozdíl leží v uvedených nejistotách. Takové srovnání je výstižnější než vedle sebe položit součty za odlišná období. Nilsson a Gardner, 2026, oddíl 5.2 a tabulka 3

Místní měření tání, pohybu a ztenčování

Tavná voda a bilance Grónska

V oblasti Kangerlussuaq v západním Grónsku sledovalo šest meteorologických stanic podmínky pro tání v letech 2009 a 2010. Van As a kolegové spojili tato měření s družicovou odrazivostí povrchu a s výpočtem tání a opětovného zamrzání vody. Pro rok 2010 vyšel odtok z vymezeného povodí 6,6 ± 1,0 km³ vody. Odhad z měření hloubky a proudění řeky Watson činil 5,3 ± 1,1 km³. Rozmezí se překrývají. Říční měření nepokrývalo celou sezonu a při srovnání zůstává nejistá i skutečná rozloha povodí pod ledem. Jde o místní objem odtékající vody, nikoli o celkovou změnu hmotnosti grónského příkrovu. (van As a kol. 2012, obr. 8 a oddíly 3.4–4)

Pro celý příkrov van den Broeke a kolegové porovnali modelovou povrchovou bilanci s tokem ledu určeným zejména z jeho rychlosti a tloušťky. Společný výsledek se za období 2003–2008 shodoval s vývojem hmotnosti podle družic GRACE. Studie pro toto období uvádí trend −237 ± 20 Gt/rok z bilance přírůstků a odtoku. Povrchový výpočet zachytil téměř celé sezonní kolísání gravitačního záznamu. Porovnání ročního rytmu a víceletého trendu tak představuje dvě různé kontroly téhož výpočtu. (van den Broeke a kol. 2009, obr. 1)

Rychlost a výška ledovců u Larsen B

Po rozpadu velké části šelfu Larsen B v roce 2002 porovnali Scambos a kolegové pět snímků Landsatu z let 2000–2003. Posuny rozpoznatelných povrchových znaků převedli pomocí času mezi snímky na rychlosti dolních částí šesti přítokových ledovců. Hektoria, Green, Jorum a Crane zvýšily rychlost přibližně dvakrát až šestkrát. Flask a Leppard, před nimiž jižní část šelfu zůstala, změnily rychlost jen málo. Snímky byly vzájemně prostorově zarovnány, nejistota posunu činila přibližně 20–40 metrů. (Scambos a kol. 2004, metody a obr. 1–2)

Laser ICESat poskytl další měřenou veličinu: změnu výšky povrchu. U Hektorie mezi únorem či březnem a zářím 2003 vyšel místní pokles až 38 ± 6 metrů. Nejistotu určovalo hlavně přenesení sklonu povrchu mezi odlišnými dráhami měření, nikoli samotná přesnost laseru. Jde o maximum v porovnávaných profilech. Nelze je zaměnit za průměr ledovce ani za příspěvek celé Antarktidy k hladině moře. (Scambos a kol. 2004, obr. 3)

Ztenčování plovoucích šelfů

Pritchard a kolegové vyhodnotili přibližně 4,5 milionu výškoměrných měření ICESat z let 2003–2008. Opravili mimo jiné pohyb plovoucího povrchu při přílivu a pomocí modelu odečetli změny sněhu a firnu, tedy starého sněhu se vzduchovými mezerami. Zbývající změnu výšky převedli pomocí vztlaku na změnu celé tloušťky plovoucího ledu. Největší ztenčování u šelfů Amundsenova a Bellingshausenova moře dosahovalo 6,8 metru za rok. Je to odvozená změna tloušťky, nikoli přímo naměřená rychlost tání na spodní straně šelfu. (Pritchard a kol. 2012, obr. 1–3)

Ztenčování bylo prostorově nerovnoměrné. Některé silně ponořené šelfy rychle ubývaly, zatímco u sousedních mělčích šelfů vycházely změny malé nebo statisticky neprůkazné. Zveřejněný soubor PANGAEAobsahuje opravené výšky i modelové změny povrchové bilance a firnu. Umožňuje kontrolovat, která část odvozeného ztenčování závisí na opravě povrchových vrstev. (Pritchard a kol. 2012)

Proč se tyto měřené změny objevují a jak lze odlišit povrchové tání od zrychleného odtoku pevného ledu, vysvětluje článek Proč Grónsko a Antarktida ztrácejí led?

Prameny a data